1. kapitola - Ariana Sowelu

22. října 2015 v 22:58
Právě odbíjela půlnoc, když se starosta města Anavy, pan Peter Lemke unaveně zhroutil do divanu, ze kterého se vznesl oblak prachu. Měsíční světlo, které do malé pracovny pronikalo velkým otlučeným oknem, ozařovalo jeho pobledlý obličej ošlehaný stářím. Unavený muž stále nehnutě seděl, hlavu opřenou o stěnu a němě civěl do prázdna. V hlavě mu dosud přetrvávaly myšlenky na nedávnou záhadu, kdy se údajně ve městě zjevila osoba, která ale v tu dobu měla sedět pěkně v chládku Lamberské věznice; koneckonců to potvrdilo i těch šest strážných, co mělo ten den službu. Jenže aby to celé bylo zapeklité, ta osoba po sobě údajně zanechala stopu, po které již bylo nevyvratitelné, že tu opravdu byl. Lemke si nad tím lámal hlavu už několik týdnů, avšak na nic nepřišel, což ho maximálně frustrovalo. A už vůbec nemohl přijít na to, jakou stopu mají na mysli, protože jeho lidé nic nenašli. A aby toho nebylo málo, v jeho ostře střeženém městě se dnes pro změnu stala dokonce i vražda. A největší záhada je ta, kam se poděla půlroční dcera zavražděné ženy. Mladičká žena totiž bydlela sama, pouze s půlroční dcerkou. Jeho lidé pročesávali okolí křížem krážem, ale žádné dítě nenalezli. Lemke už tak nevěděl, kam dřív skočit, ale to obyvatelstvo Anavy zjevně nezajímalo. Den co den mu do kanceláře chodili neustále stížnosti na to či ono. Copak on může za to, že městská rada vyčlenila část rozpočtu na výstavbu nového obchodu a ne na rekonstrukci školky? Copak on může za to, že se tu někde potloukal uprchlý vězeň, který vlastně stále sedí ve své střežené cele? Nechce ani pomyslet na to, co se stane, až se lidé dozvědí o vraždě Eleńe Talerové, bezesporu nejznámější osoby tohoto města. Nejenže to byla nejmladší zapisovatelka na ministerstvu, ale pomáhala i s veřejnou činností ve městě, a za to jí byl on sám nesmírně vděčný. I když, k jeho smůle nikdy nepřišel na kloub tomu, jak to dokázala vždycky všechno tak dokonale a do puntíku zvládnout i přes to, že měla vyčerpávající práci na ministerstvu a k tomu ještě melé, sotva půlroční mimino.
Z dalších úvah ho přerušily hlučné, dunivé zvuky těžkých bot a následné zabušení na masivní dřevěné dveře jeho kanceláře. Lemke se vymrštil z divanu, upravil si křivou kravatu, spěšně si sedl za bortící se pracovní stůl a znělým hlasem křikl:
"Dále!"
Do místnosti vstoupil poněkud masitejší muž středního věku, který se opíral o vycházkovou hůl a na prošedivělých vlasech mu spočívala černá, špičatá čapka. Nejen čapka dělala muže zvláštní; měl na sobě černé, vysoké těžké boty a černočerný cestovní plášť, který mu šustil na každém kroku. Lemke, vyveden z míry oděvem nově příchozího si stoupl a podal muži ruku.
" Colin Baldwin, jméno mé," zaskřehotal afektovaným hlasem nově příchozí, hluboce se uklonil a široce se usmál. Lemkeho nataženou ruku zcela ignoroval.
"Přišel jsem z - ehm - ministerstva," Baldwin se poněkud zamračeně díval na svého kolegu, poté se bez vyzvání posadil do chudého a vysezeného křesílka naproti Lemkemu, šoupajíc zdravou nohou o zem, "prošetřit jisté dva případy, které se zde přihodily." Lemke na něj v údivu zíral s otevřenou pusou - nemohl si nevšimnout vskutku prapodivné věci, do nynější chvíle zastrčenou zřejmě někde za opaskem. Z nějakého důvodu muž třímal v rukou něco, co vypadalo jako hladce broušená, slabá dřevěná tyčka s rukojetí. Poprvé za celé týdny vytěsnil ponuré myšlenky z hlavy a dokázal přemýšlet i nad něčím jiným. Jeden z hlavních důvodů, proč dosud nedokázal téměř vyslovit cokoli, bylo zapříčiněno poněkud prapodivným pocitem od chvíle, kdy sem ten člověk vstoupil. Colin Baldwin na něj civěl a zdálo se, jako by mu škubaly koutky. Očividně se bavil nad tím, jak Lemke neni schopen prohodit ani slůvko. Ano, jistě, když chce zapůsobit na obyčejné obyvatelstvo, vytasí svou kouzelnickou hůlku a danného člověka rázem opustí schopnost mluvit. Muž hůlku schoval a lehce se pousmál. Sledoval, jak jeho unavený kolega zavřel pusu a opět se mu rozjasnil obličej.
"No...tak...ehm....tedy, přišel jste kvůli těm událostem tady v Anavě, jak jste řikal, že ano?" Lemkemu se rozvázal jazyk velice rychle, a dost ho popudilo, že výraz toho muže svědčí o tom, že se náramně baví. "Místo toho, aby se alespoň pokusil tvářit se zachmuřeně, se mi tady v duchu vysmívá," pomyslel si trpce.
"Ano, ano, máte pravdu. Máme velký důvod se domnívat," Baldwin se zvedl, jeho těžké boty duněly po celé místnosti a v ruce si pohrával s tmavou vycházkovou holí, "že události posledních týdnů spadají především do naší kompetence." Zastavil se u okna, shlédl na liduprázdnou a tichou ulici pod sebou a v pravidelném rytmu poklepával prstama do parapetu. "Především Vás chci upozornit, že Lamberská věznice je naše věznice a vězeň, co se tady tak z nenadání objevil se vlastním jménem jmenuje Leonel Heller, přezdívaný jako Lord D a je bezesporu nejmocnější a nejnebezpečnější člověk a hlavně vrah," na důkaz vážnosti svých slov varovně vztyčil svůj tlustý ukazováček, " všech dob!" Lemke v duchu přemítal, cože mu to vlastně řekl. "Znám další jiné zločince, které jsou mnohem nebezpečnější, než je tenhle Leo - " zarazil se v půlce věty, neboť si právě něco uvědomil. Něco hodně důlěžitého a když se nad tím vteřinku pozastavil, lehce pobledl. "Vy mi tady tvrdíte, že ten chlap - Leonel - sem přišel vraždit? Obyčejnou ženu s dítětem?" Vychrlil to ze sebe, ani nevěděl jak.
Muži v černé čapce se na okamžik zablesklo v očích. "Jste velice chytrý, pane Lemke," prohlásil obdivně. Ležérně se opřel o stěnu a zahleděl se někam za Lemkeho. "Musím Vám poděkovat, velice jste mi to usnadnil. Už jsem za celý ty měsíce, kdy naháníme vězně unavený a dlouze vám vysvětlovat co, jak a proč je to poslední, co chci teď dělat." Lemke se zamračil. Muž se mu absolutně nezamlouval, už jen tím tónem, jakým to řekl jasně naznačil, že ho nic z toho nezajímá a chce mít hlavně ty záležitosti uzavřené. Nehledě na to, že on sám byl unavený úplně stejně a i přes to tomu všemu chtěl přijít na kloub. Jenže měl takový nepříjemný pocit, že velevážený pán s hůlkou ví něco víc, než on, což se mu ani v nejmenším nelíbilo. "Vlastně, on ví mnohem víc, než já," pomyslel si a svraštil čelo. Dyť si myslí - nebo spíš očividně ví, že úmrtí Talerové souvisí s tím vězněm....
" Tak tedy - Heller má být ve skutečnosti samozřejmě za mřížema," Baldwin opět dusal sem a tam a široce gestikuloval rukama, "ale po důkladném prošetření se ve věznici zjistilo, že vytvořil svého dvojníka - "
" - Cože vytvořil?" Lemke vypadal, že se o něj pokoušejí mdloby. Baldwin se zarazil a znuděně mu vysvětloval, že vznešený Lemuel Heller je ten nejobávanější černokněžník všech dob, který dokáže úplně všechno a jde přes mrtvoly. "Což znamená, že ovládá ty nejčernější kouzla," otočil se na Lemkeho a výraz v jeho obličeji jasně naznačoval, že to Lemke mohl pochopit hned. " Umí čarovat mnohem líp, než většina z nás v našem světě" podotkl hořce, ale spíš než k Lemkemu, promlouval sám k sobě. "Ten jeho dvojník se samozřejmě choval stejně jako člověk - takže poznat, že to není on sám bylo téměř nemožné. Až do chvíle, než naši lidé prověřili zdejší nehodu jsme si mysleli, že je stále zamčen v Lamberské věznici." Nyní se Baldwin otočil zády ke svému posluchači - snad proto, aby nemusel čelit posměškům k pochybení z jejich strany, poněvadž si velice dobře všiml výrazu kolegy. Lemke už začínal být hlavně netrpělivý, protože tohle jsou informace, které ho sice zajímaly, ale spíš potřeboval odpovědi na nezodpovězené otázky. Chtěl vědět, jak přišli na to, že Talerovou zprovodil ze světa právě ten jmenovaný a jaký vlastně měl motiv. I když ve skutečnosti to pro něj nic neznamenalo - furt tady byla ona velká záhada, kam se poděla ta malá holka...
" Paní Talerová nebyla otrávená, ani nic jiného," konečně načal kus odpovědi, po které Lemke prahnul. "Ale pro vás to byla jistě velká záhada, že na ní nebyla jediná stopa zápasu - samozřejmě že nebyla, on jí zabil smrtelným kouzlem, což vy nekouzelníci," ukázal na Lemkeho hruď, "prostě a jednoduše nemáte šanci zjistit." Lemkemu neunikl posměšný podtón při slovu ´nekouzelníci´ a opravdu urputně si přál, aby už tohle všechno měl za sebou. Zmáhala ho velká únava.
"Motiv této vraždy ale bohužel neznáme." Lemkemu zklamáním poklesla brada a Baldwinův posměšný podtón byl tentam. Lemke si uvědomil, že se kouzelník poprvé za celou jeho návštěvu poprvé zamračil. Očividně nad něčím horečně přemýšlel a bylo vidět, že si dělá starosti. Úplně stejně, jako Lemke. Konečně se přiblížilo téma, které ho opravdu zajímalo. Téměř po celou dobu se otáčel ve svém polorozloženém kancelářském křesle od okna k Baldwinovi a zpět, nyní seděl s napnutýma ušima směrem k návštěvníkovi.
"Ovšem....řekněme, že naší prvotní povinností je najít tu její dceru - Erin se jmenuje, že?" Lemke neznatelně přikývl a dál poslouchal. "Vaši ani naši lidé žádné batole nikde nenašli. Ani v domě, ani v blízkém a dalekém okolí. Prostě se po ní slehla zem. Jsou tři možnosti, jedna nepravděpodobnější, než druhá. Nemluvě o tom, že nám práci stěžuje fakt, že otec děvčátka je neznámý."
Lemke horečně přemýšlel. Tři možnosti? Zajímalo ho, jaké tři možnosti má na mysli. Samozřejmě, že nad otcem ani neuvažoval. Kam jeho paměť sahá, nikdy se Eleńe při práci nezmínila o žádném muži po jejím boku. Vlastně se nezmiňovala o nikom. Což bylo samo o sobě dost zvláštní, vzhledem k jejímu věku. "Ehm," promluvil a snažil se o ledabylý tón, aby ho kouzelník neměl za hlupáka, "jaké tři možnosti máte přesně na mysli? Totiž - jestli se budem shodovat." dodal honem, složil ruce na hruď a mírně se ve svém křesle zaklonil.
"Nooo," protáhl Baldwin zamyšleně, "Popravdě - ehh - oni to nejsou ani tak moje teorie, jako ehm - " Baldwin se zdál, jako by ho opustila řeč. Chrčel nebo to při nejmenším znělo jako chrčení, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Nebo spíš popravdě, Lemke mu nerozumněl. "Ehm - omlouvám se." Pokračoval. "Chtěl jsem říct, že ty teorie nejsou ani tak moje, jako našeho nejvlivnějšího čaroděje - Rufuse Bucka. Totiž, ta jeho první teorie je taková, že to batole zabil také - což je nepravděpodobné, protože by tam zůstaly větší stopy." Lemke přemýšlel, o jakých stopách ten chlap mluví, protože když tam byl on osobně, nenašla se byť jediná stůpka, že by se tam něco přihodilo. Nic. Kdyby neviděl mrtvou ženu na zemi, nikdy by jim žádnou vraždu v domě neuvěřil. "Druhá jeho teorie je, že se dozvěděla, že po ní jde, tak ze strachu Arianu ukryla k rodičům. Jenže, jak víte, v tom je taky háček." Pohlédl na Lemkeho, který kývl na souhlas. Věděl, že její celou rodinu někdo zabil také a nebylo pochyb o tom, že to byl ten samý vrah. A nemluvě o tom, že to příbuzenstvo žilo na mnoha místech. " No, a třetí možnost," Baldwin se opřel tak, že zaklonil hlavu a vypadal, že usilovně přemýšlí, načež se opět podíval na Lemkeho a pokračoval, " Erin někdo mezi tou chvilkou, co On tam přišel a zabil Eleńu, prostě unesl."
Lemke si nemohl pomoct, ani jedna teorie mu nedávala smysl. První možnost mu přišla nejméně přitažená za vlasy. Protože i když prohlašují, že by se tam ´našlo víc stop´, a i přes to, že jeho lidé nenašli ani jedinou maličkou stopu po tom mordu, neznamenalo to, že jí prostě neunesl a nezabil jinde. Druhá možnost, uvažoval v duchu a Baldwin ho bez mrknutí sledoval, je prostě naprostá blbost - příbuzenstvo je mrtvé a ani u nich batole nebylo k nalezení. A třetí možnost? Nepravděpodobná. Lemke zakroutil hlavou a Baldwin se zamračil. "Jakápak možnost se vám nelíbí, pane?" Lemke přestal civět do stropu a stočil zrak k němu. Všiml si, že se ručička na ciferníku pomalu posouvala na třetí hodinu ranní. "Přijdou mi všechny nepravděpodobné, ale druhá a třetí jsou zcela nesmyslný." prohlásil, opřel se loktama o hranu stolu a svraštil čelo. Vysvětlil mu své názory a především se mu snažil vyvrátit třetí možnost tím, že radius pátrání byl stanoven na sedmdesát kilometrů, ale Arianu prostě nejsou s to najít. Dokonce po ní pátral vrtulník s termovizí! Čaroděj na něj vzhlédl se sdviženým obočím. Lemke si uvědomil, že proti němu sedí člověk jiného formátu a pojem termovize je pro něj zřejmě neznámý.
"Což ale neznamená, že jí nikdo neunesl přece. V tuhle chvíli mohou být za oceánem, kdyby únosce chtěl." Lemke se nad Baldwinovými slovy pozastavil. Měl pravdu, protože když řikal, že ten - On - Lemuel dokáže co chce, tak proč by se nedokázal třeba...přemístit. Mřimhouřil oči, opět se opřel o opěradlo křesla a postupně mu docházelo, jak šeredně se mýlil. Na každé z možností něco bylo.
Otočil se zpět k oknu, pozoroval střechy zalité měsíční září a opět se zamyslel nad všemi možnostmi. Přemýšlel jak mohl, všechny možnosti obracel ze všech úhlů, až se dopracoval k tomu, že jí někdo musel odnést. Lámal si nad tím hlavu, protože už při nahlášení tohoto trestného činu tam žádné batole nebylo.
Také to koneckonců mohlo to být všechno úplně jinak. Ani sám nedokázal vymyslet, co se doopravdy mohlo stát. Nezbývalo mu nic jiného, než začít prověřovat všechny tři navržené možnosti.


Peter Lemke v tu chvíli ani netušil, jak blízko byl pravdě. O mnoho set kilometrů západně se rozprostíralo město Neuva, jejíž dominantou byl ohromný železný most přes stejnojmenou řeku. Každoročně se sem sjížděli turisté z celé země, aby zde po křišťalově čisté vodě posílali své loďky přání v prosbách o naplnění jejich tužeb. V nedalekém kostele odbijela třetí hodina ranní. Inkoustově černá obloha byla jasná a hvězdnatá, panovala teplá letní noc. Všude po městě byl klid, nikde nebylo živáčka, pouze kočky se potichounku kradly podél zdí domů svých pánů. Měsíc v úplňku, usazený vysoko na obloze svítil široko daleko.
Paprsky měsíce dopadaly i na pěstěnou zahrádku zdejšího sirotčince. Zahrádka nebyla nijak velká, avšak byla bohatě vybavená. Různobarevné prolézačky, velké zakryté pískoviště a dvě dlouhé skluzavky vrhaly na zahradu dlouhé, strašidelné stíny. Různě po hřišti rostlo stromoví, také podél plotu byly vysazeny vysoké tuje, díky nímž nebylo na hřiště z jinak rušné ulice vůbec vidět. U tújí, které dosahovaly bezmála dvou metrů stály do půlkruhu, tak jak bylo situováno dětské hřiště, dřevěné, oprýskané lavičky. Kdyby se tu noc kdokoli vyklonil z okna sněhově bílé budovy ven na zahrádku, ničeho by si vůbec nevšiml. Pouliční lampy na této straně byly totiž již dlouhou dobu rozbité a nesvítily.
Jenže na zahradě přece jenom něco podivného bylo. Na krajní, nejrozvrzanější lavičce, nejblíže k zamčené brance leželo cosi, co vypadalo jako maličký uzlíček dek. A světe div se, v těch bílých pěřinkách byla zabalená sotva půlroční holčička, která hluboce spinkala. Holčička lehce oddechovala a oddávala se dětským snům. Netušila, že po ní pátrá téměř celá zem. Netušila, že dnešním dnem začíná její strastiplný život, který nebude pouze o radosti. Nevěděla, že už tím, že se narodila je předurčena zachránit svět před katastrofou, která je prozatím v zárodku. Maličká se lehce pohnula a z vrchní peřinky vypadl na nažloutlý trávník lísteček, na němž bylo hůlkovým písmem napsáno: ARIANA SOWELLU
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | E-mail | Web | 3. listopadu 2015 v 18:05 | Reagovat

Páni, píšeš poutavě. :) Moc hezky umíš upoutat, popsat a vtáhnout do děje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama