2. Kapitola - Arianina osudová chyba

26. října 2015 v 19:53 | *Martinka*

2. Kapitola - Arianina osudová chyba


Od oné noci, kdy stovky mužů a žen pátralo po ztracené půlroční holčičce uplynulo bezmála deset let. Tehdy malé děvčátko prohlásili za nezvěstnou a po několika letech i za mrtvou.
Ariana Sowelu nicméně stále žije. I přes to, že od jejího nalezení v zahradě městského sirotčince v Neuvě neměla život jednoduchý, stěhovala se od pěstounů k pěstounům a část života trávila dokonce i v samotném sirotčinci, z ní vyrostlo psychicky silné a velice temperamentní děvče.
Nyní už třetím rokem vyrůstá u milující rodiny Ebrtů, kteří si s Arianinou povahou dokázaly jako jediní poradit. Paní Helena Ebrtová a pan Hugo Ebrt se před nedávnem společně s Arianou přestěhovali do malebné Eleniny ulice ve známém městě Anava. Jejich nový dům, který nesl číslo patnáct, byl z celé ulice nejmenší, zato však patřil k těm nejhezčím. Byl pokrytý zeleným břečťanem a popínavými růžemi, pěstěná zahrádka s vzrostlými stromy přímo vzkvétala. Naproti přes udržovanou silničku se líně převalovala křišťálově čistá voda v anavském potůčku.
Paní Helena Ebrtová je podsaditá žena středních let, s krátkými, tmavými vlasy a její malou posedlostí je klavír. Je velice hodná a Arianu prohlašuje za svou vlastní dceru. Do práce nechodí, jen občas pomáhá hlídat dvě děti její kamarádce Ewě Modřické z vedlejší Větrové ulice.
Pan Hugo Ebrt je vysoký mohutný chlápek s protáhlým obličejem a na hlavě se mu rýsuje předčasná pleš. Vyznačuje se mimořádnou přísností, ale i přes to je velmi spravedlivý. Pracuje jako zástupce ředitele firmy ProMax Transport, která se zabývá autodopravou. Ebrtovy vychovávají pouze Arianu, vlastní děti nemají.

Toho dne, od kterého začínáme sledovat osud Ariany Sowelu, panovalo brzké červencové ráno. Už přes měsíc zužovaly Anavu vysoké tropické teploty, kdy ani přes noc rtuť teploměru neklesla pod dvacet pět stupňů Celsia. Slunce stálo ještě nízko na ohnivě rudé obloze, když se celá ulice začínala probouzet k životu. Celou Eleninou ulicí zněl obvyklý ranní shon, jak se obyvatelé chystali do práce; ozývalo se bouchání dveří aut, štěkání psů a vzrušené štěbetání vlaštovek.
Hřejivé paprsky slunce dosáhly i do Arianina pokoje v druhém patře. Skrz zářivé žluté závěsy, které se lehounce vlnily pod proudem chladivého ranního vánku, ozařovaly bílé stěny; stěny byly pokryté obrazy různých zvířat, Arianiny malůvky jsou vylepené nad velkou komodou s vonnou svíčkou a nad dveřmi visely hodiny, které nyní ukazovaly půl sedmé ranní. V malém, leč útulném pokoji vládl naprostý pořádek.
Ariana byla vzhůru, ležela uvolněně na zádech a tiše si pobrukovala melodii oblíbené písně. Svýma zářivě zelenýma očima koukala s nadějí do vzdáleného rohu pokoje. Byla přesvědčená, že tam sídlí duch. Už od chvíle, kdy se sem přistěhovali se jí dům zdál ´poněkud jiný´. Především právě její pokoj jí utvrzoval v tom, že duchové existují - Ebrtovy jí to však ani v nejmenším nevěří. Jako kdyby Ariana slyšela tetin hlas: "Arianko, duchové přece n- e - e -x- i -s -t - u - j - í!" S tetou ani strýcem se o nadpřirozených jevech nedalo vůbec bavit. Ariana by ale dala klidně ruku do ohně za to, že s tím domem je něco v nepořádku. Netroufala si však cokoli namítnout, protože se nechtěla vrátit zpět do sirotčince. I když ve skrytu duše věděla, že teta Helenka ani strejda Hugo, jak se jim naučila říkat, by se jí nevzdali, i přes to si s sebou nesla následky výchovy předešlých pěstounů. U jedné rodiny nebyla díky vlastní prostořekosti dokonce ani týden a už se stěhovala zpět do neuvského domova pro sirotky. Samotná Ariana si plně uvědomovala závažnost svého chování, ale ani v nejmenším se nehodlala krotit. Její komplikovaná povaha, jak tomu "tety" v sirotčinci říkaly, jí nezřídka zavedla do problémů, ze kterých se ale díky hbitému jazyku a vysoké inteligenci uměla následně velice dobře vymluvit.
Když už slunce stálo hodnou dobu na obloze, Ariana sešla dolů na snídani. Zastavila se u starého, oprýskaného zrcadla, které paní Ebrtová pověsila v chodbě přímo naproti schodům. V zrcadle se odrážel obraz skoro desetileté, drobné, malé bledé dívky s výraznými lícními kostmi a velice dlouhými, stříbřitě plavými vlasy. Dominantou jejího drobného obličeje byli velké, zářivě zelené oči. Dívenka si spěšně udělala z vlasů dlouhý cop a vešla do prosluněné kuchyně. Teta Helenka jí uvítala polibkem na čelo a vřelým objetím, jak to měla ve zvyku a strýc Hugo hlasitým a radostným pozdravem "Dobré ráno, děvče naše." I když tón jeho hlasu byl přátelský, Arianu sjel přísným pohledem.
Drobná dívka usedla za vycíděný černý jídelní stůl, začala se ládovat připraveným chlebem se zavařeninou a čerstvě připraveným kakaem. Pan Ebrt právě skládal Zpravodajství z Anavy - noviny s čerstvými zprávami z jejich města, které pravidelně každé ráno odebíral. Občas si před odjezdem do práce stačil zahulákat nad "kašpary z politiky," jak je s nadšením nazýval, nebo se naopak ozvalo radostné zavísknutí nad báječnou novinkou. Dnes však pouze vstal, líbnul manželku na čelo, kývl na pozdrav k Arianě a šel si nachystat auto. Paní Ebrtová doprovodila svého manžela až na jejich pěstěný dvorek, kde počkala, dokud se jí jejich bílé Ford Mondeo neztratilo z dohledu.
Ariana mezitím dojedla snídani, uklidila talíř s hrnkem do automatické myčky na nádobí a vyběhla do svého pokoje. Ranní vánek si stále pohrával s dosud zataženými závěsy a se skleněnými motýlky visící na pevném vlasci. Motýlci, točící se kolem vlastní osy a cinkající o sebe měli duhovou barvu, která se díky paprskům slunce odrážela od sněhově bílých stěn. Ariana se sice převlékla, ale s hlasitým žuchnutím padla zpátky do postele, využívající prozatímní chládek v pokoji, který se odpoledne vystřídá s výhní. Se zájmem sledovala odrazy motýlků, které se pohybovaly po stěnách. I když dívka sledovala duhové odrazy, myšlenkami byla úplně jinde.
Od chvíle nastěhování do tohoto domu si přišla den ode dne zvláštnější. Už od útlého dětství si přišla jiná, než ostatní děti a tento dům jí v jejím přesvědčení jen a jen utvrzoval. Nejenže jí přišlo, že už tu někdy byla, ale ty jisté zvláštní schopnosti se tu projevovaly víc a víc. Nebylo dne, kdy by se jí neděly záhadné nehody, které nebyla sto si vysvětlit. Arianě trvalo dlouhou dobu, než si na ně zvykla. Od chvíle, kdy vedle ní jen tak ze země vyskočila plně rozkvetlá bílá růže se udály různé tajemné a nevysvětlitelné příhody. Rozsvítila světlo na myšlenku, zapálila svíčku letmým pohybem dlaně a dokonce se před ní sám opravil porcelánový hrneček, kterým vzteky mrštila o zem. Ať chtěla nebo nechtěla, nehody a následné opravy v její blízkosti byly na denním pořádku. Ze začátku z toho byla v šoku, nevěděla, co si počít. Díky tomu byla už v sirotčinci dost známá. Díky její pohledné tvářičce a slušnému vystupování jí vrstevníci měli za vůdkyni jejich velké party. Našly se však i Arianiny odpůrci. Zatímco by mnoho dětí dalo cokoli za pozornost, které se Ariana od "tetiček" těšila, ona ji odmítala. Naopak, Ariana měla poněkud svérázné chování a všechno si zvládala zařídit sama bez pomoci. V centru pozornosti se ocitala hodně často a hlavně nerada - ale co nesnášela, byla přehnaná starostlivost a péče. Nikdo si s ní nevěděl moc rady, až se na prahu konečně po těch letech objevily Ebrtovy.
Nyní ležela rozvalená v posteli, z obýváku k ní doléhaly plynulé tóny klavíru a tlumený zpěv; teta nepochybně nacvičovala další z jejích skladeb. Byl to tetin oblíbený rituál, hrát každý den po snídani.

Než se Ariana nadála, slunečné chladivé ráno se přehouplo na velice horké odpoledne. V pokoji už bylo díky nesnesitelně horkému vzduchu k nevydržení, venku však nebylo o nic líp. Tóny klavíru utichly a Ariana jentaktak zaslechla šouravé tetiny kroky u dveří pokoje.
"Arianko, ty furt ležíš?" Teta se nahrnula do pokoje rovnou k oknu. Odhrnula závěsy, které bránily slunci sežehnout maličký pokojíček.
Ariana se přetočila, své veliké oči vypoulila na tetu. "Je tam vedro, teto," pronesla polohlasem a pomalu si sedla.
"Ano, a tady taky," teta Helena se na ní přísně podívala, "takže šup ven." Nekompromisně Arianu vyhnala z pokoje.
"Já ale nechci ven!" Vztekala se. Teta jí strkala před sebou ze schodů a se slovy, že léto se má prožít a né proležet doma jí vystrčila ze dveří a zabouchla za ní dveře. Ariana byla vzteklá, protože nevěděla, co má dělat. Bylo takové vedro, že stačilo jen rychle popojít a už byl mokrý potem. O dusnu, které Anavu zužovalo, nemluvě. Dívka nevěděla, co má dělat, tak si na truc sedla do stínu pod vzrostlou lípu. Pohodlně se opřela o kmen stromu a zahleděla se na v paprscích slunce třpytící se mosaznou číslici patnáct.
"Nazdar Ariano," ozval se dívčí hlas z poza vzrostlých tújí oddělující příjezdovou cestu od sousedů. Ariana se otočila po hlase a viděla přicházet Klárku Vyhnalovou s jejím bratrem Michalem. Děti, které teta Helena občas hlídala a jediní, se kterýma se Ariana byla ochotná bavit. Spěšně se zvedla ze země a vyšla ke kamarádům.
"Kde se tu berete? V tomhle vedru?"
Klárka s Michalem se ušklíbli. "Dyť je hezky, co doma?" Ariana na ně nejdřív zaraženě koukla, ale vzápětí pochopila a oči se jí rozsvítily radostným očekáváním. "Máte na mysli zase nějakou lumpárnu, co?" pronesla rebelantsky a ušklíbla se taky.
"No, víš, tak trochu jsme s Michalem přemýšleli," Klárka mrkla na svého bratra," a myslíme, že je na čase prozkoumat ten náš slavnej tunel." Ariana na ně vyvalila oči, ale ihned souhlasila. Jedna z činností, která přímo souvisela s její povahou je porušovat zákazy. Už při nastěhování dostala zákaz se k němu byť jen přiblížit, ale ona hned věděla, že tento zákaz stejně dřív nebo později poruší. Řídila se heslem "zakázané ovoce chutná vždycky nejlépe" a lhala by, kdyby řekla, že jí to do tunelu netáhne. Naopak, byla připravená ho prozkoumat. Teď byla ta nejlepší příležitost. Samozřejmě o něm slyšela všelijaké povídačky - například to, že kdo tam vstoupí, přijde o rozum. Díky tomu se mu lidé obloukem vyhýbají.
Jediným plavným skokem překonala nízkou kamennou zídku a společně si to s Klárkou a Michalem zamířila směrem ke kamennému tunelu. Pomalu procházeli Eleninou ulicí a společně rozmlouvali o tom, co budou podnikat. Došli do města, v jejímž středu stála ohromná kašna s fontánou. Socha, z níž tryskala voda do kruhové nádrže měla tvar osoby v nadpřirozené velikosti. Nádržka byla plná čisté, jasné vody a ze dna ve slunečním svitu pableskovaly naházené koruny. Ariana se u kašny na okamžik zastavila, mhouřila oči, protože se jí lesk mincí odrážel od obličeje a rukou letmo provířila chladivou vodu.


Tajemný tunel spojoval Anavu s Trnovou Lhotkou. Tunel byl krátký, sotva třicet metrů dělilo obě obce; i přes to obyvatelé obou jmenovaných měst chodili raději mnohem delší oklikou přes lávku, která vedla nad potůčkem. Tunel se nacházel pod neudržovaným paloukem, kde rostla vysoká tráva, plané kopretiny, pampelišky i vlčí mák.
Ariana společně s těma dvěma doběhla celá zpocená a udýchaná k děravému plotu. Odhrnula si vlasy ze zpoceného obličeje a prohlédla si otvor v plotě velikosti okna. Očividně nebyli jediní, co se pokoušeli zjistit, co za strašidelné tajemství se skrývá v onom tunelu. Lehce se pousmála, protože tunel jí přišel všemožný, jenom ne strašidelný. Už od útlého dětství vyhledávala temná a tajuplná místa, takže byla zvyklá na ledacos, ale žádné z dosud navštívených míst na ní hluboký dojem neudělalo.
"Tak co, riskneme to?" Michal už nezněl tak nažhaveně, jako na začátku. "Vevnitř je pěkná tma, co?" pronesla s chvějícím se hlasem Klárka a zakroutila hlavou. "To je na baterku. Ariana na ně nechápavě civěla, protože žádnou temnotu neviděla.
"Víte co? Jestli vy dva jste z lekavého kraje, tak tam nechoďte," pronesla s pobaveným úšklebkem, "ale já se nevzdám. Kdyby něco, víte co máte dělat." Mrkla na ně, oba kývli hlavami na srozuměnou a popleskali jí po zádech.
Bez zaváhání prolezla širokým průlezem v plotě a rychlým, nedočkavým krokem došla ke vchodu. Tunel byl čtvercový a stěny u vchodu byly porostlé břečťanem stejně, jako dům Ebrtů. Všude rostly vzrostlé stromy, skrývajíc pohled na nedalekou silnici. Už na pohled Ariana poznala, že půda uvnitř je vlhká, díky mechem porostlému stropu. Voda, kterou mech nedokázal vsát stékala pomalu po kamenných stěnách a vpíjela se do půdy. I když mdlé sluneční světlo dosáhlo po celé délce tunelu, bylo v něm šero, ale rozhodně tam nebyla temnota, jak říkala Klárka. Ariana si až teď všimla, že je tady až nepřirozené ticho. Zahleděla se na vzdálený východ a neohroženě vkročila dovnitř.
Jeden jediný krok jí stačil k tomu, aby věděla, že je něco špatně. Slunce v jediné vteřině zmizelo za černými bouřkovými mraky. Po celém městě byla najednou nepřirozená tma i chlad a Ariana se roztřásla zimou. Vlahý větřík se z ničeho nic změnil ve větrnou smršť. Poprvé za celý svůj život nevěděla, co se to děje. Slyšela rozrušený hlas sourozenců Vyhnalových. Křikla na ně. "Utíkejte domů!" Ozvěna se táhla tunelem a vzdáleně zaslechla běh dvou párů nohou.
Během pár vteřin začal tak hustý déšť, kdy si Ariana v duchu říkala, že víc pršet už snad ani nemůže. Udělala pár kroků k druhému ústí. Došla asi tak do poloviny tunelu, kde se zarazila. Rozhlížela se kolem sebe a uvědomila si, že jí srdce bolestivě naráží do žeber i přes to, že strach necítila. Nebylo to poprvé, kdy jí půlka těla hnala vstříc dobrodružství a druhá půlka ze všech sil oponovala. Najednou, z ničeho nic ucítila ve vzduchu zvláštní napětí. Napětí bylo až hmatatelné. Déšť ustal, rozhostil se klid. Ariana se pomaloučku rozhlédla, koutkem oka stačila zahlédnout zářivý blesk -
"ÁÁÁÁ...." Jediný, co ze sebe mohla vydat. Slyšela, jak se její hlas nese ozvěnou skrz tunel do daleka. Něco jí podrazilo nohy takovou silou, že prudce dopadla zády na vlhkou zem. Okamžitě pocítila krvavou příchuť v puse a tupou bolest v levé části lebky. Podle bolesti v puse poznala, že si nakousla jazyk. Ten jí ale momentálně trápil nejméně. Někdo jí za zápěstí tvrdě a bolestivě držel na provlhlé zemi. Ať dělala co dělala, nebyla s to otevřít oči. V tu chvíli ucítila u obličeje horký dech něčeho, co se nad ní - jak odhadovala - vznášelo. Slyšela, jak těsně nad ní to něco chrčí a konečně se jí podařilo pootevřít oči. V tu chvíli se jí z úst vydral zděšený výkřik, ze kterého tuhne krev v žilách. Nad Arianou se vznášela postava - postava zahalená v plášti s kápí přes hlavu. Pohled do prázdných, ledově chladných očí donutilo Arianu své oči zase zavřít. Jak tam takhle ležela, oči zavřené, cítila, jako by její tělo pohltila neviditelná síla, která jí chrání. Tato síla jí dodávala zlomek odvahy a už si myslela, že to zvládne, když v tu chvíli pocítila v obou zápěstích tak ohromnou bolest, až jí z toho vytryskly slzy. Bolest byla tak nesnesitelná, že se všemožně kroutila, aby tomu železnému sevření unikla. Jenže čím víc se hýbala, tím víc jí to něco tisklo k zemi a o to víc jí to bolelo. Bolestí si vůbec nevšimla, že leží hlavou v louži. Obě zápěstí měla v jednom ohni. Když už si myslela, že víc už opravdu nesnese, jí projela rukama a hlavou tak ohromná, palčivá bolest, až hlasitě vyjekla.
Všechno to bylo tak nesnesitelné, že se úporně modlila. Jako kdyby jí někdo vyslyšel, sevření náhle povolilo. Znovu otevřela své velké uslzené oči, ale nebylo v jejích silách se pohnout. V zápěstích ji pulzovala nesnesitelná bolest, nakouslý jazyk jí mírně opuchl a hlava jí třeštila jako nikdy předtím. Malou chvilku ležela natažená, než se vzmohla postavit se. Nohy se jí třásly, měla je jako z olova, před očima viděla zářivé hvězdičky a celá se motala. Když se konečně sebrala, podívala se směrem, odkud přišla - v první chvíli si myslela, že se zbláznila. Venku panoval opět letní den, slunce se sklánělo k západu a na nebi nebyl jediný mráček. Nic nenaznačovalo, že by tu ještě před minutou byla ohromná bouřka. Ptáčci poletovali sem a tam, vzrušeně štěbetali a z nedaleké silnice k ní opět dolehl zvuk jedoucích aut.
Když Ariana vyšla na světlo a spěšně prolezla zpět otvorem v plotě, naskytl se jí hrůzostrašný pohled. Oči sklopila na místa, která jí bez přestání pulzovala bolestí - po celém obvodu drobného, kostnatého zápěstí se jí táhl tmavý, tenoučký proužek. Kůže kolem obou proužků byla zarudlá a i bez pohmatu velice bolestivá. Konečně se celá vzpamatovala a začala horečně přemýšlet. Potřebovala se nějak dostat domů, aniž by si jí kdokoli všiml. Klárka s Michalem už jsou nepochybně doma. To, aby jí lidé, hlavně v jejich ulici viděli takhle zablácenou a bolavou bylo to poslední, co si přála. Nohy už jí poslouchaly jako vždycky, tak se dala do co nejrychlejšího běhu. Nevnímala zuřivý štěkot psů bránící své pány, zamračené pohledy sousedů, ani si dokonce neuvědomila to, že už měla být dávno doma. Bolelo jí celé tělo, hlava se jí div nerozskočila. Po celou dobu rychlého sprintu cítila, jak jí její jinak zářivě stříbřité vlasy, nyní nasáklé vodou a bahnem pleskají o záda.
Před domem číslo patnáct se zastavila a celá udýchaná si sedla na nejvyšší schod. Srdce jí zběsile tlouklo. Sama vlastně ani nevěděla, proč se jí její vlastní srdce pokouší zpřelámat žebra. Jestli kvůli úděsnému zážitku, o němž si byla jistá, že ho nikdy nikomu nepoví nebo od toho, že právě podala úctyhodný běžecký výkon. Celá bolavá se natáhla na studený kamenný schod a pomalu se uklidňovala. Poslouchala včelky, jak bzučí v břečťanu, který prorůstal fasádou jejich domu, hleděla na průzračnou vodu, líně se převalující přes oblázky v potoce, který protékal vedle rozpálené úzké silnice. Ozařovaly jí rudé, stále horké paprsky zapadajícího slunce a nebe se začalo zbarvovat do nachova. Po chvíli odpočinku, který si dopřála, zaslechla díky liduprázdné ulici rozhořčený hlas strýčka Huga.
".....už zase mě otravoval ten padouch, kterej nás chce odstěhovat! Tak jsem mu řekl, že se z tohoto domu ani nehnem a on jeno...," právě projíždělo auto a přehlušilo strýcův hlasitý monolog. Vzdálilo se přesně ve chvíli, kdy k Arianě dolehlo: " ... Kde je vlastně Ariana? Už zase zapomněla, v kolik se má vrátit?" Tón strýce Huga Ariana moc dobře znala a nečekala ani vteřinu. Co nejtišeji otevřela dveře - jenže zapomněla, že v jistém úhlu otevření dveře hlasitě zavrzají.
"ARIANO!"
Ariana polekaně vzhlédla. Strýc s tetou k ní běželi přes celou chodbu. Teta jí pevně objala, kdežto pan Ebrt jí sjížděl velice přísným pohledem. Až po chvíli si oba uvědomili, jak malá dívka vypadá a sama Ariana se urputně snažila zakrýt si obě ruce. Nebylo to pro ní nic jednoduchého, protože při jakémkoli dotyku postižených míst se jí draly do očí slzy bolesti. Paní Ebrtová si přiložila zděšeně ruku k ústům a Hugo Ebrt se urputně přemáhal, aby se nerozkřičel. Jeho vypoulené oči putovaly od hlavy až k patě. Ariana moc dobře věděla, že se zlobí a čekala, kdy vybuchne - ostatně už bylo dávno po sedmé hodině večerní.
"C - co - co se - co se ti to stalo? Kdes - kdes byla, když se tu pro - prohnala bouřka?" Vykoktala ze sebe šokovaná teta Helena spěšně, když si všimla výrazu v manželově tváři. Strýc Hugo ztratil hlas, jak byl rozzlobený.
Ariana jí obešla a koukla na sebe do zrcadla. Nejenže měla oteklé oči od slz, ale zplihlé, špinavé a rozcuchané vlasy jí rámovaly hubený obličejík, na kterém se mísila špína se slzami a krví.
"Já jsem - hmm - byla jsem na hřišti, ale - hmm - spadla jsem z houpačky. No a potom - a potom, když se přihnala ta bouřka jsem se schovala u průchodu k Větrovce." Ariana se víc než kdy jindy modlila, aby jí to teta uvěřila, hlavně se však bála, aby Karolínka s Michalem neřekli rodičům, kde byli a že s nimi byla i ona. Věděla ale, že se stejně teta dozví, že nic z toho není pravda. Paní Ebrtová byla sice neskutečně hodná, ale každou lež v mžiku prokoukla. Naopak strýc Hugo tak přívětivý nebyl. Ariana si vyslechla rozhořčené kázání o tom, že v sedm hodin už měla být dávno doma a že Větrovka není na druhé straně světa, aby z ní nemohla doběhnout domů. To, že se tu prohnala bouřka ho ani v nejmenším nezajímalo, naopak byl ohromený, že nepřišla dřív.
"Běž se umýt!" štěkl po ní a ukázal neurčitě někam nad schody. "A zítra se nehneš z domu! Za trest, že nejsi schopná zapamatovat si, v kolik se máš vracet!"
Dívka se však nenechala dvakrát pobízet. Na poslední chvíli si všimla káravého pohledu tety směrem k strýcovi, který se stále podmračeně díval směrem k Arianě, vyběhla schody po dvou a rychle se zamkla v koupelně. Ulehčeně se opřela rukama o umyvadlo.
Znova se na sebe podívala. Zářivě zelené, jasné oči měla zapadlé víc, než kdykoli před tím a naopak lícní kosti jí více vystouply. Všimla si, že je bledší, ale to přisuzovala té ohromné bolesti. Kůže kolem proužků byla stále napuchlá a rudá. Vůbec netušila, jak se jí podařilo skrýt napuchlé ruce před očima Ebrtů.
Dívenka ten den už ze svého pokoje nevylezla. Teta Helena jí dala dobrou noc a nechala jí o samotě. Z obývacího pokoje slyšela rozhořčený tón strýce. Věděla, že tentokrát to přehnala a strýc Hugo měl naprostou pravdu. Ariana si byla jistá, že kdyby se k němu doneslo, co se doopravdy stalo, přetrhl by jí vzteky vejpůl. Už před rokem dostala totiž přísný zákaz vzdalovat se tak daleko od baráku. I když už se mnohokrát vzdálila víc než mohla, nikdy to nebylo takhle riskantní. Hlavně na to, že porušovala zákazy, jí na to strýc ani teta nikdy nepřišli. Ve většině případů se ze svých přestupků dokázala nějakým způsobem vyvléci, v dalších případech jí ale strýc Hugo odsoudil k domácímu vězení, stejně jako nyní. Ležela nehnutě v posteli, ruce měla položené v měkké peřině a poulila oči do prázdna. Vůbec nechápala, co se to dneska stalo a jak se to stalo. Ať o tom místě slyšela co slyšela, vůbec se to neschodovalo s tím, co se stalo jí samé. Nutně by potřebovala mluvit s Karolínkou a Michalem, aby je nějakým způsobem varovala. Což ale znamenalo se přiznat. To ihned zavrhla, tak jí nezbývalo nic jiného, než mlčet a riskovat, že tam ti dva půjdou taky.
Celé město už bylo zahaleno do tmy, když se Ariana pomaloučku začala propadat do říše spánku. Neklidně s sebou házela, ruce jí mírně škubaly. Sen, hrůzostrašný a ledově mrazivý přicházel nenápadně, postupně a nečekaně....


Ariana utíkala po boku neznámého chlapce směrem k temnému lesu. Cítila, jak celým jejím tělem lomcuje strach, vztek ale na druhou stranu cítila i vzrušení a zvědavost. Nad lesem už padal soumrak a vysoké, strašidelné stíny vzrostlých stromů se natahovaly po celé mýtině. V levé ruce držela jakousi hůlku a najednou se zastavila. Udýchaná stála na místě, poslouchala tajuplné zvuky temného lesa, doléhal k ní hlasitý, roztřesený dech jejího tajemného společníka...Najednou uviděla něco, co připomínalo stín, ale bylo to hmotné a ihned jí vypadla hůlka z ruky díky ohromné bolesti, která jí pulzovala v zápěstích, bolest byla nesnesitelná, až se jí z ní točila hlava.... "Musím jít, musím jít, musím jít...."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Týna Týna | 26. října 2015 v 20:03 | Reagovat

Dáš prosím "To se mi líbí" na odkazech pod tyhle dvě fotky?
http://www.mundo.cz/soutez/kaplicka-irsko
http://www.mundo.cz/soutez/pohled-na-dunmore-head :-) moc díky!! :-)
(podmínka je přihlášení na facebook)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama